Vybíráme signálové kabely

(srpen 2004)

Vybíráme propojovací signálové kabely

 
Kvalita linkových kabelů a jejich vliv na analogový zvukový signál, který jimi přenášíme, je jedno z nejkontroverznějších diskusních témat v oblasti audiotechniky. Zatímco někteří z nás jejich vliv výrazně podceňují a přehlížejí, jiní jej naopak přeceňují a kabelům přiřazují až magické vlastnosti a účinky
Při nákupu stolních přehrávačů a dalších audiopřístrojů obvykle řešíme otázku, jakými signálovými kabely tyto komponenty připojíme ke zbytku našeho domácího audiořetězce. Na následujících stránkách jsem se pokusil shrnout důležité parametry, které bychom při výběru kabelů měli brát v potaz, a formulovat určitá pravidla výběru, přičemž jsem se snažil použít přísně racionální přístup k celé záležitosti. Konstruktivní připomínky a užitečné doplňující informace čtenářů jsou vítány - než je však napíšete, přečtěte si prosím pozorně celý článek!
 
Tak tedy:
Pravidlo první
Nejlepší kabel je žádný kabel. Když už kabel musíme použít, ať je co nejkratší.
Účelem propojovacího kabelu je přenést zvukový signál z komponenty A do komponenty B, např. z CD-přehrávače do zesilovače. Je to pasívní prvek, který, bohužel, vždy negativně ovlivní zvuk. Žádný pasívní kabel nemůže zlepšit zvuk, pouze ho více či méně zkreslí. Naším cílem je dosáhnout toho, aby tento negativní vliv na zvuk byl minimální. Když už je v našem audiořetězci nutné použít propojovací kabely, pak vybírejme co nejkratší délky kabelů, nejlépe do 0.5m. Čím kratší kabel, tím obyčejně nižší zkreslení. Navíc kratší kabely jsou logicky i levnější, a tak nezatíží tolik naši peněženku.
 
Pravidlo druhé
Nutně neplatí, že drahý kabel je dobrý kabel.
Nevybírejme jen podle ceny. Řada obchodníků se snaží prodat předražené výrobky, které nenabídnou adekvátní hodnotu. Cena je jen orientační parametr, i když je pravda, že u osvědčených značek kabelů většinou za více peněz skutečně dostaneme i více "muziky".
 
Pravidlo třetí
Vybírejme kabely, které jsou kvalitativně adekvátní našemu poslechovému řetězci, eventuelně zasahují o třídu výše.
Zde se dostáváme do vágních a nejednoznačně popsatelných pojmů. Co je to kvalitativně adekvátní kabel? Měli bychom posuzovat takové parametry, jako je použitý materiál na vodiče, na dielektrikum a na konektory, jaké jsou elektrické vlastnosti kabelu, použitá konstrukce kabelu apod. Tyto atributy rozebereme níže.
Určitou jednoduchou berličkou může být pro nás cenový rámec, v jakém se pohybujeme. Mnoho zkušených lidí z oboru tvrdí, že cena kabelu délky 0.5m by měla být přibližně 10-15% ceny přístroje, ke kterému kabel připojujeme, u násobků délky kabelu se odpovídajícím způsobem násobí i cena. Tato pomůcka nemusí ovšem platit vždy - viz pravidlo druhé.
Je užitečné pořídit dokonce kabel o stupeň vyšší kvalitativní třídy, než jsou naše současné audio komponenty, s tím, že v případě budoucího upgradu zvukového vybavení již nemusíme kabely měnit.
 
Druhy konektorů a propojení
Každý kabel je na konci přirozeně opatřen konektory. U stolních audiokomponentů se nejčastěji využívá tzv. nesymetrického propojení (eventuelně pseudosymetrického - viz níže), kdy kabelem vedeme pouze jeden signál a zem. Zakončení kabelů je v tomto případě realizováno zpravidla konektory RCA, neboli cinch. V profi branži a u nejvyšší kategorie domácích spotřebičů se používá i tzv. symetrického propojení, kdy kabelem vedeme dva vzájemně invertní signály, tedy pozitivní signál(+) a negativní signál(-), a dále zem. Zde se používají třípólové konektory typu XLR. Symetrické propojení je principielně kvalitnější, než nesymetrické. Máme-li komponenty s možností symetrického propojení, volíme tuto možnost.
 
U některých kabelů záleží, jakým směrem v nich bude procházet signál. Jsou to tzv. směrové kabely. Pokud je zapojíme opačně, než je doporučeno výrobcem (a označeno šipkami na vlastním kabelu), mělo by dojít k horšímu přenosu zvukového signálu. Je to hloupost? Nikoli, avšak směrovosti podle mě nelze přikládat příliš velký význam. Je dána buď samotnou konstrukcí kabelu a nebo někdy též jen zapojením konektorů. Na kabely konstruované tak, že mají dva izolované vodiče (jeden pro signál a druhý pro zem (=nulový)) a dále vnější stínění, lze konektory připájet na každé straně kabelu odlišně. Zatímco na jedné straně kabelu spojíme stínění s vnějším pólem konektoru (=se zemí), na druhé straně stínění s konektorem nespojíme vůbec. Hovoříme pak o pseudosymetrickém propojení - strana kabelu, kde je stínění připojeno ke konektoru, se zasunuje do zdroje signálu (přehrávače), opačná strana do příjemce signálu (zesilovače).
 
Povrchová úprava kontaktních ploch a vzájemný kontakt konektorů
Levné audiokomponenty a nejlevnější audiokabely (tzv. "tkaničky") mají konektory niklované. Ve vyšší třídě se používají nejčastěji pozlacené konektory, někteří výrobci používají i pokovení stříbrem (AudioQuest) či rhodiem (Cardas). Zlato se používá ne proto, aby konektory vypadaly luxusně, ale z čistě praktického hlediska - oproti niklu je totiž na vzduchu stálé a neoxiduje. Je dobré vybírat si kabely opatřené konektory s co nejlepší povrchovou úpravou kontaktních ploch a zároveň přihlédnout k tomu, aby použitý kov odpovídal kovu na výstupních konektorech našich audiokomponentů (ideální je zlato na zlato). Totiž oxidací, čili reakcí kovu s vzdušným kyslíkem za vzniku slabé vrstvy příslušného oxidu, dokonce i vzájemnou reakcí dvou různých kovů, mohou vznikat nechtěné přechodové odpory, negativně ovlivňující přenos zvukového signálu. Mimochodem, kontaktním plochám konektorů v této souvislosti neprospívají ani otisky prstů, špína apod. Za účelem odstranění nečistot se prodávají různé speciální čistící tekutiny, které se po aplikaci beze zbytku odpařují.
Lepší vzájemný kontakt konektorů lze podpořit i vlastní konstrukcí konektorů. Některé konektory RCA vyšší kategorie jsou řešeny tak, že mají na sobě tzv. šroubovací uzamykací kroužek - čím více jej utahujeme, tím více se kontaktní plochy stáhnou a přilnou.
 
Způsoby spojení kabelů a konektorů
Konektory a vodiče mohou být spojeny v zásadě třemi způsoby: bodováním, pájením a nebo krimpováním. Nejdokonalejšího kontaktu je dosaženo technologií bodování (svařování odporem), kdy místo spoje konektoru a vodiče je umístěno mezi dvě elektrody a vystaveno průchodu velmi velkých proudů při minimálním napětí. Bodování používá u vyšších modelů linkových kabelů pokud vím pouze firma AudioQuest. Nejrozšířenějším, avšak méně kvalitním způsobem spojení konektorů a vodičů je potom pájení. K tomu se používají různé pájecí směsi cínu, olova, mědi a stříbra. Nejkvalitnější směsi obsahují kolem 8 až 10% stříbra. Poslední metodou je krimpování, jež ale není u linkových audiokabelů, pokud vím, prakticky vůbec rozšířeno. Vyžadují se speciální konektory k tomu uzpůsobené. Krimpování spočívá v čistě mechanickém přítlaku signálového vodiče do vnitřního pólu konektoru a stínění pod kostru konektoru pomocí speciálních kleští.
 
Konstrukce kabelů
Při konstrukci kabelů se výrobci snaží dbát toho, aby byl kabel přijatelný z řady různých hledisek. Významnými hledisky jsou odolnost proti vnějšímu rušení (vysokofrekvenčnímu a elektromagnetickému), či naopak minimální vyzařování vodičů do okolí a minimální vzájemné negativní ovlivňování vodičů.
V praxi se můžeme setkat s mnoha různými typy konstrukcí kabelů, řada z nich je velmi složitá, unikátní a patentovaná. Za základní a nejčastější typy myslím lze považovat koaxiální, splétanou a kroucenou konstrukci. Koaxiální kabely mají centrální vodič, jímž je veden signál, a dále vnější stínící oplet, připojený na zem. Jedná se o jednodušší kabely, v produktových řadách mnoha výrobců kabelů jsou to obvykle nejnižší modely. Další v pořadí je konstrukce splétaná, kde tři nebo čtyři izolované vodiče jsou vzájemně spleteny do copánku. Používá se např. u kabelů značky Kimber Kable. Jednou z nejlepších konstrukcí je konstrukce kroucená. Izolované vzájemně zakroucené vodiče (jeden kroucený pár či více párů) jsou doplněny výplní do kruhového tvaru a navrch stínícím opletem. Z dalších konstrukcí za zajímavou pokládám např. konstrukci se zvláštním korekčním členem omezujícím šířku přenášeného frekvenčního pásma, užitou v kabelech značky Transparent Audio. Obecně složitější konstrukce se obvykle promítnou i do ceny kabelu.
 
Typy a materiály vodičů
Používají se dva základní typy vodičů, kterými lze přenášet signál: lanko a drát. Lankem je možno rozumět svazek mnoha jemných drátků nepatrného průřezu, drát je potom jeden pevný celistvý vodič většího průřezu. Z mechanického hlediska jsou lanka mnohem ohebnější než dráty, pro řadu aplikací jsou proto praktičtější a to často určuje jejich uplatnění. Z elektrického hlediska je však pro přenos signálu v linkových kabelech podle mého názoru lepší drát než lanko, neboť u něj nedochází ke vzájemné negativní interakci jemných lankových drátků, a tedy ke zbytečnému zkreslení, a dále uvnitř vodiče nepůsobí vzduch (kyslík), jakožto oxidační faktor.
U vodičů větších průřezů (drátů i lanek) se více projevuje tzv. skin efekt, který spočívá v tom, že při přenosu elektrického potenciálu vodičem klesá v závislosti na frekvenci od povrchu vodiče směrem k jeho středu hustota elektrického proudu. Tedy, při velmi nízkých frekvencích je hustota proudu víceméně stejnoměrná v celém vodiči, ale s rostoucím kmitočtem roste diference mezi povrchem a středem vodiče tak, že od povrchu směrem ke středu stále více klesá hustota proudu. Na povrchu je hustota proudu vždy největší (pro každou frekvenci). Z praktického hlediska pro nás tento fyzikální jev znamená, že nejlepší přenos signálu je vždy na povrchu vodičů. Skin efekt a z něj plynoucí "opatření" v konstrukci kabelu hrají významnější roli spíše u reproduktorových kabelů, kde se používají celkově výrazně větší průřezy (relevantní jsou údajně průřezy nad cca 0.5 mm2). U linkových kabelů je fakt, že se všechny kmitočty šíří nejlépe povrchem vodiče, méně významný, avšak někteří výrobci s ním počítají i zde. Např. firma AudioQuest se snaží docílit co nejhladšího a materiálově co nejčistšího povrchu vodičů. Vyvinula tzv. měď s perfektním povrchem (Perfect Surface Copper Plus - PSC+) a tuto používá u vyšších modelů linkových kabelů.
Dostáváme se tak k materiálům používaným k výrobě vodičů. V současnosti se využívají převážně dva základní chemické prvky: měď a stříbro.  Firma Van den Hul navíc v některých svých kabelech používá vodiče z lineárně strukturovaného uhlíku. Jaký materiál má nejlepší vlastnosti?
 
Odpověď je poněkud složitější. Významnou úlohu totiž hraje čistota materiálu a dále jeho struktura a zpracování. Standardní měď, používaná u kabelů nejnižší kvality, obsahuje mnoho příměsí dalších prvků, jako je železo, síra, antimon nebo hliník. Tyto příměsi působí snížení vodivosti a zkreslení přenášeného signálu. V nedávné minulosti se proto začala používat čistá měď s menším obsahem těchto příměsí a díky novým technologiím je dnes běžně dostupná měď s čistotou 99.99997%, označovaná též jako HPC-6 či 6N (High Purity Copper s "šesti devítkami"). Výrobci se také snaží snížit obsah kyslíku v mědi. Jak známo, měď s kyslíkem reaguje (oxiduje), molekuly kyslíku uvnitř mědi ji tedy poškozují. Bezkyslíkatá měď (OFC - Oxygen Free Copper), přesněji řečeno měď s výrazně sníženým obsahem kyslíkových molekul, bývá zároveň zbavena i ostatních příměsí. Proto se někdy též označuje OFHC (Oxygen Free High Conductivity Copper) - bezkyslíkatá vysoce vodivá měď. OFHC je dnes jedním z nejpoužívanějších materiálů na výrobu vodičů u nižší a střední třídy kabelů.
Kvalitativně výše stojí měď s upravenou strukturou s velmi dlouhými vlákny, zvaná též monokrystalická měď. Struktura se upravuje procesem zvaným OCC - Ohno Casting Process, který vyvinul profesor Ohno na Chiba Institute v Japonsku. Monokrystalická struktura měděných vodičů má pozitivní vliv na zvukové vlastnosti, neboť dochází k dalšímu snížení zkreslení přenášeného signálu. 
Obdobně je tomu i při zpracování stříbra. Vysoká čistota kovu, stejně jako upravená struktura hrají nepřehlédnutelnou roli u zvukových vlastností stříbrných kabelů.
Při výběru linkových kabelů doporučuji prostudovat, jaké materiály byly použity na výrobu vodičů. Obecně lze doporučit jak měď, tak stříbro, pokud možno ale co nejčistší a co nejlépe zpracované. Stříbro je pochopitelně celkově dražší než měď. Vyplatí se připlatit za stříbrný kabel? Bude "hrát" lépe? Dle zkušeností řady recenzentů (i mých vlastních) se nejkvalitnější měděné kabely často projevují jemnými, hedvábnými výškami, celkově klidným uvolněným projevem, přirozeností a širokým a hlubokým prostorem. Stříbrné kabely mají mnohdy "zářivější" projev s jasnými výškami, trumfnou měděné kabely větším množstvím detailu a větší dynamikou. Tyto zvukové vlastnosti je nutno brát jako orientační, nemusí platit ve všech případech.
Co se týče uhlíku, jeho využití v audiokabelech firmou Van den Hul je dosti netradiční. Ačkoli kabely s vodiči na bázi lineárně strukturovaného uhlíku mohou být zvukově vynikající, uhlík sám, coby materiál, ve mně nevzbuzuje přílišné sympatie, zejména kvůli výrazně většímu odporu.
 
Používaná dielektrika
Vedle vodičů samotných hrají nezanedbatelnou úlohu i použitá dielektrika, kterými jsou vodiče "obaleny" a vzájemně od sebe izolovány. Dielektrikum má vliv na časovou stálost parametrů kabelu a dokonce i na jeho zvukové vlastnosti, jeho výběr tedy nelze podceňovat. Agresivní dielektrika typu standardního PVC mohou chemicky reagovat s měděnými vodiči a narušovat tak jejich povrch, čímž časem dochází k negativní změně parametrů kabelu. Naštěstí v poslední době se u většiny lepších kabelů od použití agresivních dielektrik upouští. V každém případě pozor na ně!
Jak dielektrikum ovlivňuje zvukové vlastnosti kabelu? Jednotlivé vodiče jsou od sebe vzájemně izolovány nevodivou vrstvou, která určitým způsobem přímo ovlivňuje signál, jenž vodiči prochází. Chová se totiž jako jakýsi kondenzátor, který absorbuje a později uvolňuje energii střídavého pole. To způsobuje zkreslení signálu, zejména ztrátu rozlišení a dynamiky. Je třeba vybírat dielektrika, která absorbují co nejmenší množství energie, co nejvíce z této pohlcené energie přemění v teplo a zbytek uvolní co nejrychleji zpět. Absorpce by měla být pokud možno navíc frekvenčně nezávislá. Tyto vlastnosti lze popsat různými ukazateli, jako je dielektrická konstanta nebo činitel rozptylu (disipační činitel).
Nejkvalitnějším dielektrikem je vzduch. Jeho použití v kabelech je však logicky dost problematické. Výrobci se za tímto účelem snaží vytvořit dielektrika, kde se kombinují pevné materiály jako teflon či polyethylen (PE) právě spolu se vzduchem. Vznikají tak vynikající pěnové materiály (s malými vzduchovými bublinami) jako je pěnový teflon, či pěnový PE. Jinou variantou je např. použití dutých teflonových trubiček (uvnitř nichž je vzduch).
Pokud bychom měli srovnat dielektrika podle jejich kvality, pak po vzduchu lze za nejlepší asi považovat teflon, dále polypropylen a polyethylen a nakonec neagresivní verze PVC.
 
Vnější plášť kabelů
Zvláštní úlohu hraje též vnější plášť kabelů. Kromě toho, že by měl být vizuálně lákavý (i design hraje přeci při výběru kabelů určitou roli), měl by především mechanicky chránit kabel. Některé materiály typu neagresivního PVC používaného u kabelů AudioQuest také pohlcují vnější vysokofrekvenční rušení.
 
Elektrické parametry kabelů
Existuje celá řada objektivních elektrických parametrů kabelů, od relativně jednoduše měřitelného měrného odporu, paralelní kapacity a sériové indukčnosti, po složitější frekvenčně závislé parametry.
 
Teoretických úvah zabývajících se vlivem kapacity kabelů, elektrickou rezonancí či impedančním přizpůsobením bylo napsáno již mnoho. Podívejme se na celou věc více prakticky. Naší snahou je vybrat si co nejlepší linkový kabel. Vycházíme při tom z dostupných informací o jednotlivých kabelech. Řada výrobců u svých kabelů v katalozích uvádí hodnoty tří parametrů: odporu, kapacity a indukčnosti, a to buď vztažených ke kompletnímu kabelovému setu a nebo vztažených k 1 metru holého kabelu bez konektorů (dodává-li se v metráži). Odborné oborové časopisy v rámci testů kabelů také často zveřejňují naměřené hodnoty jejich základních elektrických parametrů. Jak se v oněch hodnotách orientovat? Mají nějaký význam při našem rozhodování o koupi kabelu? Ano, i když jen okrajově. Jejich význam rozhodně nelze přeceňovat.
Zkusme zjistit, jaké elektrické vlastnosti mají luxusní velmi drahé kabely různých výrobců, které můžeme považovat za referenci. Najdeme mezi nimi nějakou podobnost? Vybral jsem řadu různých vynikajících modelů délky od 0.5 do 1 metru. Po porovnání hodnot jejich elektrických parametrů, které jsem získal z firemních katalogů a odborných časopisů, zjišťuji, že jejich podobnost je značná (s přihlédnutím k rozdílné délce setů). Měrný odpor kabelu se převážně pohybuje lehce pod hranicí 50 mOhm, paralelní kapacita pod 80 pF a sériová indukčnost kolem 0.7 uH. U žádného z referenčních kabelů žádný z parametrů výrazněji "neulétl" hodnotou nahoru, ani dolů, parametry byly v jakési souhře. Škrtneme-li ze souboru hodnot u každého parametru nejvyšší a nejnižší zjištěnou hodnotu, pak se všechny parametry kabelů pohybovaly v intervalech 27-53 mOhm, 37-80 pF, 0.4-0.75 uH. Jen tak pro zajímavost, obyčejné metrové cinchové "tkaničky" za padesátikorunu vykazují přibližně hodnoty 250 mOhm, 250 pF a 0.5 uH.
Jaký z toho plyne závěr: Vybírejme takové kabely, jejichž hodnoty parametrů se příliš nevzdalují od intervalů výše uvedených a jsou v relativním souladu - žádný by neměl utéct podezřele vysoko a nebo naopak podezřele nízko vzhledem k ostatním. Větší důraz bych kladl na kapacitu, ta by rozhodně neměla utíkat přes řekněme 200 pF na kabelu délky 1 metr, podezřele také vypadají kabely s větším měrným odporem než cca 100 mOhm na metr.
 
Pravidlo čtvrté
Čím horší je konstrukce obvodů ve vašich audiopřístrojích, tím větší nároky jsou kladeny na propojovací kabely.
Hovořím zejména o kvalitě výstupních obvodů zařízení, k nimž kabel připojujeme. Významným vnějším parametrem je u nich tzv. výstupní impedance - slušní výrobci ji u svých produktů v manuálu uvádí. Čím nižší je výstupní impedance, tím menší vliv na kvalitu zvuku má použitý propojovací kabel a vstupní obvody následného zařízení. Dobrá hodnota je pod 100 Ohmů, některá špičková zařízení mají výstupní impedanci i pod 50 Ohmů.
 
Pravidlo páté
Věřte vlastním uším - a věřte jim doma!
Po prostudování parametrů řady různých kabelů doporučuji zúžit výběr na několik favoritů a tyto si vypůjčit (např. proti záloze) z obchodu a nebo poslechového studia domů na odzkoušení na vlastní aparatuře. Nemá smysl vybrat kabel poslechem na aparatuře ve studiu, ale pouze v klidu doma na vlastním vybavení. Kabel, který se může jevit v některých kombinacích audiokomponentů jako vynikající, může v jiné kombinaci totálně zklamat. Každý posluchač má také jiné představy o dokonalosti zvuku. Jaké zvukové parametry bychom měli při poslechu posuzovat? To je těžké odpovědět, protože každý z nás si všímá jiných vlastností. Můžeme posuzovat celkový hudební dojem, analytičnost projevu, transparenci, dynamiku apod., ale i "rozpitvat" zvuk na jednotlivé detaily. Hodnotíme schopnost zobrazit prostor (levopravý a předozadní) a možnost lokalizace jednotlivých nástrojů a hlasů v prostoru, objem a pevnost basů, detailnost a čistotu výšek, barvu a přirozenost reprodukované řeči a zvuků nástrojů a mnoho a mnoho dalších detailů. Vyplatí si každý kabel poslechnout si alespoň několik hodin a při tom prostřídat mnoho různých nahrávek různých stylů, které máme dobře naposlouchány. Poslechové dojmy si průběžně psát na papír. Poté vyměnit kabel za další a opět poslouchat. Výběr konečného šampióna je jen na vás...
 
Výše uvedené informace nebyly myšleny jako vyčerpávající souhrn teorie o signálových kabelech, spíše jsem se snažil postihnout alespoň v náznaku všechny důležité aspekty, které bychom měli zahrnout do racionálních úvah při nákupu kabelu. Doufám, že alespoň některým čtenářům budou přínosem.
Doprava ZDARMA

Doprava zdarma

Váš košík

Košík je prázdný

Bonusy ZDARMA / SE SLEVOU
Napište nám

... nebo na email: hifimarket (zavináč) hifimarket.cz

Novinky v Hi-Fi marketu

  •  Sledujte Novinky, Zprávy & Tipy na našem Facebooku!

Sledujte naše Novinky na Facebooku

Přihlášení zákazníka

Newsletter - odběr novinek

Doprava na Slovensko